Existují lidé, kteří naprosto vždy a za všech okolností musí být dokonalí. Musí vždy být v čele třídy, do cíle musí vždy dorazit jako první. Neustále se zabývají tím, aby si udrželi zářivý obraz. Cokoliv horšího považují za neúspěch. Strach z neúspěchu je skrytým motivem všech perfekcionistů trpících zkouškovou úzkostí, definicí neúspěchu však je pro ně obvykle cokoliv, co nedosahuje dokonalosti: „Mohl bych udělat chybu a to by bylo strašné.“ Právě perfekcionismus bývá často důvodem toho, že inteligentní a schopní studenti vzdají studia a opustí školu.
Perfekcionistické požadavky mohou jen zřídkakdy být zcela splněny, a to i v případě těch studentů, kteří jsou k sobě nejnáročnější. Pokud však splněny nejsou, člověk reaguje pocity viny a sebeobviňováním. „Měl jsem to dokázat. To jsem ale hlupák.“ Strach z toho, že nedostojí nerealistickým normám, často má za následek takovou míru úzkosti, že tito lidé dají přednost jistotě selhání v důsledku toho, že neudělají nic, před možností, že se o něco pokusí a udělají chybu. „Raději se ani nepokoušet, než abych riskoval chybu.“ Zároveň si sami pro sebe převedou své pocity viny v důsledku neúspěchu do podoby katastrofy a následného shazování vlastní hodnoty: „… a proto nejsem k ničemu.“