I za předpokladu, že osoby trpící zkouškovou úzkostí budou ochotny se vzdát požadavku, že absolutně za každou cenu musejí uspět, a přijmout myšlenku, že pokud neuspějí, budou prostě lidmi, kteří neuspěli, ale přesto budou stále hodnotnými lidmi, stejně vám triumfálně odpovědí: „No dobře, tak já neuspěji a propadnu, a akceptuji se jako lidská bytost, která je omylná a neuspěla. Ale měli by mě akceptovat i druzí? Co moji rodiče, kteří vynaložili tolik prostředků a úsilí, aby mě nechali studovat? Co ti si o mně pomyslí? A jak se budu moct podívat do očí svým přátelům?“

V tomto tvrzení jsou ale dva iracionální momenty:

1.   „Protože se sám akceptuji jako člověk, který může selhat, nutně z toho vyplývá, že musím selhat a také selžu."

Naopak, lidé, kteří akceptují možnost neúspěchu, aniž by se sami shazovali, snižují svou úzkost a tím zvyšují pravděpodobnost, že dokáží podat svůj nejlepší výkon. 

2.   „Za všech okolností musím získat souhlas ostatních. Pokud mě nebudou schvalovat druzí, nejsem hodnotný člověk."

Připusťme, že je žádoucí být milován a schvalován některými lidmi po určitou dobu. Není třeba a není ani možné získávat souhlas všech lidí neustále. Není vlastně absolutně zapotřebí získávat souhlas jakýchkoliv lidí po jakkoliv dlouhou dobu. Je lépe mít dobré vztahy s přáteli a příbuznými. Ale to není totéž jako holá nutnost. Neboť nutnost klade iracionální požadavek. „Oni mě musí milovat a schvalovat. Pokud nebudu mít úspěch, nebudou mě milovat. Pokud mě nebudou milovat, nejsem hodnotný člověk.“

Lidé, kteří opustí toto iracionální pojetí, se mohou s menší úzkostí a větší mírou svobody věnovat úkolům, které je zrovna třeba řešit, s vědomím, že výsledek může ovlivnit jen bezprostřední cíl, ne jejich sebehodnocení nebo mezilidské vztahy. Pokud druzí stavějí svou lásku nebo přátelství k nim na jejich úspěchu, pak to vypovídá něco o nich.